Den v životě lahůdkáře: Vstávání ve 3 ráno

Lidé vidí jen tu hezkou stránku. Přijdou v deset dopoledne, vidí plnou, nasvícenou vitrínu, která hraje barvami. Vidí usměvavé prodavačky v čistých, nažehlených zástěrách. Cítí vůni kávy. A říkají mi: "Pane Stiborek, vy máte krásnou práci, pořád jste mezi dobrotami, to musí být sen." Usměju se, poděkuju a myslím si svoje. Protože nevidí to, co tomu předchází. Nevidí ten budík, který mi u hlavy začne řvát ve 2:45 ráno. Každý den. I když venku prší, sněží a je tma jako v pytli.

Být lahůdkářem není jen o míchání salátu vařečkou. Je to fyzická dřina, která se v některých momentech blíží hornictví nebo práci v docích. Když přijdu do výrobny ve tři ráno, Dejvice ještě spí. Je ticho. Mrtvo. Obléknu si rondon a začíná maraton, který se nezastaví dalších 12 hodin.

Jak vypadá moje ráno?

• 3:00 – Těsto: Mícháme těsto na veky. Pytle s moukou mají 25 kilo. Musíme jich přenosit desítky. Ručně sypat do hnětačů. Je to posilovna zdarma.
• 4:00 – Brambory: Vaříme brambory na salát. Obrovské, padesátilitrové hrnce plné vařící vody. Ve výrobně je vedro, pára je všude, vidíte na metr. Taháte ty horké koše s bramborami.
• 5:00 – Pečení: Sázíme veky do pece. Musí se to hlídat. Minuta sem, minuta tam a je to spálené.
• 6:00 – Saláty a Chlebíčky: Tady nastupuje ta jemná motorika. Krájení, zdobení, míchání. Musí to odtékat. V sedm otvíráme a pult musí být plný.

Celou tu dobu stojíte na nohách. Na tvrdé dlažbě. Po dvaceti letech mě bolí záda, kolena mi vrzají a kyčle se ozývají při každé změně počasí. Křečové žíly jsou v našem oboru nemoc z povolání, ne kosmetická vada.

Proč to sakra dělám?

Někdy, když tahám ten pátý pytel brambor a bolí mě celý člověk, si tu otázku položím. Proč se na to nevykašlu? Proč neprodám firmu a nejdu dělat něco klidného do kanceláře? A pak to přijde. Kolem půl sedmé ráno. Vytáhneme z pece první várku čerstvých, křupavých vek. Ta vůně. Ta neskutečná, omamná vůně čerstvého pečiva a kmínu, která se rozline celou ulicí a probudí sousedy. A v sedm otevřeme dveře. Přijdou první zákazníci. Dělníci si jdou pro svačinu, babičky pro čerstvé rohlíky k snídani. Vidím, jak se jim rozzáří oči, když vidí tu plnou vitrínu. Nadechnou se a řeknou: "Jé, to tady krásně voní, pane Stiborek, dobré ráno!" A v tu chvíli mě ta záda bolet přestanou. V tu chvíli vím, že to má smysl. Že krmím lidi. Že dělám jejich den o trochu lepším. Je to droga. Ten pocit užitečnosti a té bezprostřední zpětné vazby. A já jsem na ní závislý.